*V lese
Eren se prodíral lesem a vyčítal si svůj odchod i to, jak Rendenovi ublížil a nenapadlo ho ušetřit ho té bolesti tím, že by odešel ještě než mu něco provedl. Ruce a nohy měl podrápané od větviček a byl celý špinavý od bláta, protože několikrát zakopl a spadl. Bylo mu jedno, kam jde. Ani neměl své věci. Na ničem mu nezáleželo. Chtěl jen ušetřit Rendena další bolesti ze své přítomnosti. Už mu nechtěl ubližovat. Nechtěl ho trápit.
Netušil, kde je a jak se vrátit zpátky, věděl jen, že nešel moc dlouho, než zakotvil u širokého stromu, třesouce se vztekem a vzlyky. Slíbil, že ho bude chránit. Teď ho musel ochránit před sebou. Zabořil obličej do látky kalhot a rozplakal se ještě víc.
Renden ještě napůl ve spánku natáhl ruku k místu, kde mělo být Erenovo tělo, ale nahmatal jen přikrývky. Třeba už vstal.... Vysoukal se z kožešin a vystrčil hlavu ze stanu. Všude byla tma, jen ohýnky na pochodních ve městě a strážní oheň v jejich táboře osvětlovaly malé kruhy trávy. Do svítání bylo ještě daleko. „Tak to asi nevstal.... “, zamumlal si pro sebe. Znovu se rozhlédl po stanu. Kam asi šel?
Stále nechápal, co se stalo, že Eren jen tak zmizel, když co nejnenápadněji vcházel do lesa. Něco mu říkalo, že tam možná bude. Chtěl vědět, proč to udělal. Bál se o něj, i když zatím doufal, že si třeba jen odskočil.
Nemusel jít dlouho. Brzy pochopil, že Eren si narozdíl od něj nevzal světlo. Našel ho zhrouceného v navlhlé hlíně mezi kořeny vysoké borovice. Zabodl hořící klacek do země a jemně nadzvedl Erenovo tělo, aby ho mohl opřít o strom. Hned poznal, že ten hoch plakal. Rozhodl se zeptat se ho, až se probudí. Chtěl mu dopřát aspoň tu chvilku vyčerpaného spánku. Posadil se k němu, položil si jeho hlavu do klína a hrál si s jeho dlouhými, tmavými vlasy. Byl tak krásný. Nikdy se na něj nedokázal zlobit, ať udělal cokoli.
Začínalo svítat, když se Eren konečně probudil. První, co uviděl, byl usmívající se Rendenův obličej, jak se nad ním sklání. První, co pochopil, byl fakt, že si ho Renden stejně zase našel, tudíž je zbytečné snažit se mu zmizet. A první, co udělal, políbil ty hravě, uraženě našpulené rtíky. Připadalo mu, že se zamiloval podruhé. Jak se mohl pokusit opustit tak úžasného kluka? Nechápal sám sebe. Uvědomil si, že by se stejně dřív nebo později vrátil. Nevydržel by bez něj.
Ještě než se stačil posadit, chytil ho Renden za ruku a vyložil mu první otázku z děsivě neurčitého počtu, který ho za celou dobu, co Eren spal, napadl. Ale tahle byla asi nejdůležitější.
„Proč jsi odešel?“, Eren se neodvažoval hádat, jestli se Renden zlobí nebo jestli se bál.
„Nechtěl jsem ti už ubližovat. “, přiznal se. „Chtěl jsem odejít. “
Eren čekal, že se Renden začne vztekat, ale on se usmál. „Jsi blázínek, víš. Neubližuješ mi. Ne tak, abych tě opustil nebo dovolil tobě, abys opustil mě. Neodcházej. Stejně si tě najdu.“, jemně ho políbil a dovolil mu sednout si, aby ho hned na to položil zpět do hlíny a zahrnul polibky. „Miluju tě, tak mi neutíkej.“
Eren se usmál. Trochu ho pobavilo, že už na sobě zase nemá košili. Chvíli přemýšlel, o co Rendenovi vlastně jde, když pokaždé skončí u košile. Nakonec se rozhodl neuvažovat, když mu mysl zaplnila vůně Rendenových vlasů, lechtajících ho na obličeji, jak se nad ním skláněl. Byla to zase ta nádherná směs hlíny a jehličí. „Úžasně voníš.“, zašeptal mu do ucha dřív, než mu stihl Renden zacpat pusu jazykem.
„Našel jsem jedno místo, které by tě mohlo zajímat.“, Renden ho zvedl za ruku a táhl lesem na západ.
„Ale co když už budeme muset jít do Collefatu?“, Eren se podivil Rendenově bezstarostnosti. Vždycky byl sice on ten rozumnější, ale někdy se Renden dokázal taky zamyslet a rozhodnout moudře.
„Bez nás stejně neodejdou. A jen jim prospěje, když se trochu víc prospí. Karon vypadá vážně utahaně.“, usmál se Renden. Erena bodl trn žárlivosti, že se Renden stará i o toho posla, ale hned ho spálilo vysvětlení, že Karon je prostě jeho kamarád.
Renden dovedl Erena skoro až na západní okraj lesa. Tam se zastavil a šibalsky se usmál. „Pojď se koupat!“
Eren ho nevnímal. Byl právě na místě, kde se s ním před víc jak půl rokem loučil. Stál jak ve snách, zahleděný na protější břeh, kde se mu tehdy zdál ten sen a kde ho Renden poprvé objal.
Ze zasnění ho vytrhly až Rendenovy dotyky. Zrovna zápolil se zapínáním jeho kalhot. Když si blonďáček všiml, že ho Eren upřeně pozoruje s lehkým úšklebkem na tváři, usmál se. „Nevypadalo to, že bys byl ochotný udělat to sám a koupat se oblečený není praktické, zvlášť když v tom pak máš jít za králem.“, mrkl na něj a zatímco se dál pral s knoflíkem, políbil ho na břicho.
Nakonec Eren ušetřil Rendena trápení s kalhotama a svlékl se sám. Začal ho totiž trochu litovat, po tom, co se Renden pokoušel rozepnout je téměř deset minut. Jen pokrčil rameny, když po něm Renden hodil nechápavým pohledem.
Vklouzli do vody. Byla studená, ale Eren znal teplotu říčky Anken u pramene, takže mu to tak hrozné nepřišlo. Naopak Renden se klepal zimou a rty mu modraly. Přesto ve vodě zůstal, ale jen za podmínky, že ho Eren bude zahřívat. Eren na něj upřel napůl hraný zamilovaně-zbožňující pohled a přitiskl se k němu, aby ho hřál vlastním tělem.
Bylo mu zvláštně. Objímali se už mnohokrát, ale nikdy ne při koupání. Vlastně se spolu koupali poprvé. Najednou mu tak obyčejná věc, jako být při koupání nahý, přišla zvláštní. Byl tam s ním. Se svou největší - jedinou - láskou. Koupali se spolu na místě, kde se loučili několik dní poté, co se poprvé setkali.
„Miluju tě.“, zašeptal a přitiskl ho boky ke břehu. Zatřásl se. Ten pocit.... nevěděl, co se s ním děje. Byl to tak krásný pocit, že tam jsou spolu, že se ho může konečně dotknout na čisté kůži, ne jen přes oblečení. Hladil ho na zádech, břiše, hrudníku, bocích, na tváři, zkoumal každý kousíček té bledé kůže, patřící klukovi, co měl vlasy téměř po hubená stehna.
Renden se ustavičně kousal do rtu, když Erenovy ruce pátraly po jeho těle, dokud mu v tom jeho partner nezabránil horkým polibkem.
„Můžu?“, zeptal se nejistě. Renden chvíli váhal a pak přikývl. „Opravdu?“, tentokrát přikývl rozhodněji. Eren se usmál. Nevěděl, jestli to bude poprvé takové, jak by si to Renden přál, ale hodlal udělat vše pro to, aby to bylo co nejlepší. Pro něj to bylo také poprvé. Ještě jednou ho políbil a pak si ho jemně vzal.
Renden přidušeně vyjekl, když do něj Eren vstoupil. Připadalo mu to zvláštní, krásné. Doufal, že teď nikdo nepřijde. Že je nikdo a nic nevyruší z té nádherné chvíle splynutí. Byla věčná a přitom tak krátká.
Eren doufal, že nic nepokazil. Políbil Rendena, aby se ujistil, že je vše v pořádku. Rendenovo tělo se prohnulo proti břehu, zatímco ruce objímaly Erena kolem krku, zarývaje mu nehty do zad. Eren se znovu opřel proti němu.
„E-Erene....“, vzdychl Renden a přitiskl se blíž k Erenovu pohybujícímu se tělu. Eren jen přikývl. „Spolu....“, lesem se rozlehl dvojí táhlý, hlasitý vzdech, když se svaly obou chlapců konečně uvolnily.
„Miluju tě.“, usmál se Renden a vtiskl Erenovi dlouhý, láskyplný polibek. „Moc tě miluju.“
Eren se unaveně opřel o břeh, ale Rendena stále nepouštěl. „Taky tě miluju. Nikdy tě nikomu nedám. I kdybych o tebe měl bojovat.“
Přeplavali zpátky ke svým věcem. Renden si rychle vypláchl z hlavy hlínu a vytáhl se na břeh. „Bylo to krásné.“, vyždímal si vodu z vlasů. Eren přikývl. Začali se oblékat a přitom po sobě pořád házeli šťastné úsměvy.
„Nebolí tě nic?“, zeptal se Eren, když si znovu prohlédl Rendenovu hubenou postavu, tentokrát opět navlečenou v mnoha vrstvách oblečení.
„Vůbec.“, políbil ho.
Eren prohrábl jeho opravdu dlouhé vlasy. „Něco pro tebe mám.“, vytáhl z kapsy širokou stuhu barvy podzimního, tmavého jehličí. Usmál se na něj a zapletl mu vlasy do copu na jehož konec přivázal stuhu. Cop Rendenovi sahal do tři čtvrtě zad.
„Děkuju.“, věnoval mu upřímný úsměv.
„To nestojí za řeč. Sluší ti to. Jen nevím co s tímhle.“, propletl si mezi prsty Rendenovu afinu, která byla dostatečně dlouhá na to, aby mu padala do obličeje a dostatečně krátká na to, aby se nedala sčesat do culíku.
„Tu necháme tak, jak je.“, rozhodl Renden a jemně Erena políbil.
Eren se pousmál a polibek oplatil. „Měli bychom jít. Už je pozdě.“
Renden přikývl. „Teď už ano.“, podíval se na nebe, kde slavnostně zářilo polední slunce, jako jediný svědek toho, co se odehrálo. Objal Erena kolem pasu a odvedl ho zpátky do tábora.
Když došli na místo svého jednorázového tábora, všechny stany už byly sbalené, vlci pryč a tygrodlaci nachystaní vyrazit hned, jak se k nim vyvolení připojí.
Renden se usmál na Karona, hlídajícího jejich zavazadla. Vyzvedli si je u něj a všichni se společně vydali na cestu do Collefatu, kam měli dorazit ještě před soumrakem.